V květnu jsme realizovali mezinárodní výměnu pracovníků s mládeží Sustainable ImPACT, jejímž tématem byla udržitelnost a jak se přiblížit udržitelnému životnímu stylu jako jednotlivec a dále tyto myšlenky, know-how a dovednosti předávat ve svých komunitách. Zero Waste, upcycling, uhlíková stopa a mnoho dalšího bylo tématem projektu, kterého se zúčastnili účastníci z Česka, Srbska, Portugalska, Bosny a Hercegoviny, Francie a Arménie. Jaké to vlastně je zúčastnit se projektu Erasmus+? Co mladým lidem mezinárodní výměny přináší? A co je třeba udělat, abys mohl vyrazit taky? Vyzpovídali jsme Davida Zajaroše, studenta mezinárodních rozvojových a enviromentálních studií, který zachytil dojmy z našeho posledního projektu. 🙂
1) Mohl bys nejdříve stručně shrnout, co bylo náplní desetidenního projektu Sustainable ImPACT?
„Celý projekt se zaměřoval na to, abychom my všichni jako jednotlivci učinili náš životní styl udržitelnější. Ze začátku jsme se poznávali jako skupina skrz seznamovací a teambuildingové aktivity a poté se vrhli naplno do učebního a pracovního procesu směrem k naplnění poslání projektu. Trochu jsme si zopakovali, co je vlastně program Erasmus+ a jaké jsou cíle projektu, kvůli kterým tu jsme. Zprvu jsme dělali ve skupinách výzkum i prezentace o legislativních úpravách na poli udržitelnosti na světové, evropské i lokálních úrovních. Bavili jsme se o tom, co to vůbec je udržitelný rozvoj a udržitelnost, co vše do této velmi široké problematiky spadá, zkoumali jsme společně, jak jsou na tom jednotlivé účastnické země co se lokálních úprav, iniciativ a projektů udržitelnosti týká, nakolik plní mezinárodní závazky apod. Po teroetické části projektu následovaly praktické workshopy z oblasti zero waste, upcycling, kdy jsme vyráběli různé praktické předmětu z věcí, které bychom běžně vyhodili do odpadu, a učili jsem se tak o odpadu přemýšlet daleko kreativněji.
V rámci projektu jsme se zúčastnili také přednášky/diskuze se zástupkyní iniciativy věnující se udržitelné módě u nás v Česku, a také se zakladatelkou udržitelného businessu se znovupoužitelnými obaly z vosku a bavlněného plátna. Během jednoho dne jsme získali sami prostor přijít s vlastními kreativními workshopy dotýkajícími se tématu projektu, ale také workshopy z jiných odvětví, abychom si sami vyzkoušeli na vlastní pěst, jak předávat ostatním myšlenky i dovednosti, které považujeme za užiitečné. Měli jsme tedy prostor na to přispět něčím svým a v rámci skupiny jsme tak sami vytvářeli program pro sebe navzájem, a tak proběhly workshopy o finanční gramotnosti a osobním rozvoji, přednášky o experimentálních sustainable komunitách, workshop kreslení nebo workshop o spotřebě CO2. Během volného dne jsme navšívili nedaleké město Tábor a po večerech jsme organizovali interkulturní program, kde každý národní tým měl za úkol co nejlépe prezentovat svoji zemi prostřednictvím prezentací o národní kultuře a tradicích, her, tanečních workshopů a další. Části programu, které se netýkaly přímo udržitelnosti, vyplňovaly workshopy divadelní improvizace, perfektního nástroje pro teambuilding, který nám pomohl zbavit se strachu vystupovat před lidmi, prezentovat sebe a své myšlenky, ale také stmelovat kolektiv. Program jsme zakončili zorganizováním workshopů s tématikou udržitelnosti pro místní skupinu dětí. Je toho spousta a ne zrovna stručně, ale člověk zažije opravdu hodně.“
2) Co ti účast na projektu přinesla?
„Musím říct, že mi to přineslo hodně. Naučil jsem se více socializovat s lidmi, vypiloval jsem prezentační schopnosti, zažil jsem spoustu zábavy. Poznal jsem suprový lidí a občas s nima rozvinul dost vážné debaty, které mě posunuly dále jako člověka. Procvičil jsem si angličtinu. Naučil se novým zajímavým věcem o upcyclingu, DIY a udržitelnosti. Dalo mi to takovou jiskru do života po covidu a začal jsem znovu cestovat a jsem více motivovaný něco dělat a zažívat co to jen jde. V době psaní tohoto rozhovoru jsem už mezitím byl na dalších 2 Erasmus+ projektech.“
3) Jak ses o projektu dozvěděl?
„O projektu jsem se dozvěděl úplnou náhodou přes kamaráda mé kámošky. Nejdřív jsem byl ohromen a nevěřil jsem mu. Ptal jsem se a hádal s ním, že přece nic takového nemůže existovat. A tak jsem šel na stránky na internetu, registroval se jako účastník a o měsíc později už jsem byl na cestě na svůj první projekt. Informace o Erasmu jsou sice na mé univerzitě dost rozšířené, ale já například studuju mezinárodní rozvojová a enviromentální studia a myslím, že tam by training programy a výměny mládeže Erasmus + a celkově dobrovolnické programy měli být propagované mnohem více. V podstatě to byla spíš náhoda a štěstí, že jsem vůbec na svůj první projekt vyjel. Kdybych nepotkal určité lidi na určitých místech v určitou dobu, tak bych o tom snad nikdy nevěděl – a to by byla strašná škoda, protože mně osobně mi to dalo strašně moc. Abych upřímně a popravdě řekl, dalo mi to mnohem víc než sezení u online výuky za celou dobu covidu. A myslím si, že styly neformální výuky by měli více být zahrnované do škol.“
4) Co je potřeba pro to, aby se člověk podobného projektu mohl zúčastnit?
„Abych mohl na projekt vyjet, musel jsem splňovat nějaký věkový limit – zrovna u tohoto projektu to bylo 18+ – jednalo se totiž o výměnu pracovníků s mládeží, u výměn mládeží to bývá 18-30.
Po přihlášení na projekt a poté, co jsem byl vybrán, jsem musel najít cestu na místo konání ve stanovaném rozpočtu – ten záleží na vzdálenosti účastníka od projektu, a proto je někdy těžké najít optimální spojení, aby se člověk vlezl. Je to vlastně jediná položka, co si ze začátku účastník platí, vzápetí je mu ale zpětně proplacena. Ostatní výdaje na ubytování a jídlo na místě jsou proplaceny z programu Erasmus+, avšak už jsem i viděl, že na některých projektech požadovali účastnický poplatek, ten ale nebývá vysoký. Osobní náklady si účastník platí sám, avšak pokud je ve špatné ekonomické situaci, jde zažádat o příspěvek, který pokryje cestovné a poté je možné dostat i kapesné. Při cestách do zahraničí je dobré mít platný pas, do většiny evropských zemí lze dnes ale odcestovat jen s občankou. Poté je fajn umět se aspoň základně domluvit anglicky – z toho člověk nesmí mít strach. Viděl jsem hodně lidí, co se báli komunikovat anglicky, jelikož se báli dělat chyby – o to ale nakonec i jde, jinak se člověk nerozmluví, navíc je to i sranda. A když je člověk nucený komunikovat anglicky celý projekt, tak se docela rychle rozmluví a dost dobře si angličtinu osvěží. Já třeba měl strach, že si tam s nikým nebudu rozumět, ale ke konci jsem tam poznal super lidi. Celý projekt je stavěný tak, že se tam účastníci i za krátkou dobu dost dobře poznají, takže určitě není problém jet sám. Naopak je to tak i lepší, aspoň se člověk nedrží v pomyslné komfortní zóně a je tak nucen se bavit a poznávat s ostatními. Aktivity většinou nebývají ani nějak namáhavé a většinou se pracuje v týmu, takže se dá zvládnout cokoliv. A i když nejsou nějak namáhavé, tak se toho u nich člověk dost naučí.“
– David Zajaroš, účastník projektu
